Dveřní nástěnka

Dveřní nástěnka

Hoši, něco tady s tím musíme vohnout..

::Dveřní nástěnka::
INdoor
OUTdoor
..co se dveřmi neprotáhlo
Diskuze
Strojovna
..klíčová dírka
Odkazy
..do pekla
Honzíkov
..do většího pekla
reklama
..smrdí

Stav pantů:

DN nevyhovuje ničemu a nikomu, natož nějakým standartům..


*
Klika
Černá hora vol.1 - Skadarské jezero

Nuže, přátelé, jak jistě všichni víte, část Dveřní nástěnky (vlastně její tři čtvrtiny) a hromada spřátelených lidiček podnikla v nedávné době expediční výlet do nitra jedné z nejzajímavějších a nejlákavějších zemí současné Evropy, do Republiky Černá Hora (nejmladšího státu Evropy – vznikl 13.6.2006, tedy asi 14 dní před naším příjezdem). Jelikož pro všechny z nás to byla nevídaná zkušenost, rozhodli jsme se o tom informovat včechny velevážené čtenáře našeho internetového občasníku. Jen je stále velkou škodou, že od většiny účastníků jsem nedostal ani čárku, což přisuzuji extrémní únavě způspbené extrémními vedry a extrémní spotřebou OH skupiny v poslední době. Až teď, literát a filozofický myslitel keřologie Braddey von Braddacz poslal svou skromnou zpověď z výletu na Skadarském jezeře. Přeji příjemné počtení:


Černá Hora – reportáž z návštěvy u poustevníka žijícího na Skadarském jezeře:

Že Černá Hora a náš devítidenní pobyt v ní nám dal řadu zážitků a nových přátel, to je asi tak zřejmé, jako že slovo „čamadit“ udělalo patrně z několika z nás doživotní kuřáky. O tom se však rozepisovat nebudu, protože spoléhám, že svou obraznost na tomto poli rozvine někdo jiný.
Jako svůj příspěvek k tomuto olbřímímu reportu ( alespoň doufám, i když Dave mi říkal, že můj příspěvek dorazil jako první a žádné další se k němu nehrnou ) jsem si vybral vzpomínku na naši návštěvu u pravoslavného popa, žijícího v izolaci na ostrově na Skadarském jezeře.
Na ostrov jsme se měli za úplatu dvou euro za osobu přepravit loďkou, kterou nám poskytl a vedl místní rybář. Vzhledem k tomu, že jeho rodina vlastnila dokonce dvě takovéto loďky, mohl se zřejmě v kontextu okolí Skadarského jezera považovat za bohatého člověka. Cestoval jsem coby člen poslední skupiny, pro niž převozník dorazil až ve chvíli, kdy už se slunce schylovalo za vrcholky prstence hor, obepínajícího Skadarské jezero, a my už ani nedoufali v návrat našich přátel cestujících o přívoz před námi a potažmo v to, že se za svatým mužem podíváme také my. Avšak nakonec vše dobře dopadlo a i my se mohli nalodit a vyplout. Z cesty loďkou si vybavuji tři věci. Jednak frustraci nad tím, že mi v důsledku podpětí v bateriích vypověděl službu foťák, dále že se mi chtělo příšerně smrkat a nakonec na obličej muže, který nás za popem převážel. V jeho očích byl takový výraz, který se v našich zeměpisných šířkách vidí jen zřídka – zvláštní posmutnělá a zároveň vyrovnaná směsice, která alespoň na mě působila velice osvěživě – byly to oči člověka, který si právě vydělal šedesát euro, ale nebylo to na něm ani v nejmenším poznat, oči člověka, do jehož lodice dimenzované pro dva lidi, převážející nás v tu chvíli dvanáct, valem zatékalo, ale ani to jej nevyrušilo z klidu, oči člověka, který bude mít pravděpodobně večer k jídlu pro změnu rybu, ale ani to z něj nevytluče žádnou emoci. Abychom si ho však příliš neidealizovali, podívejme se na to z druhé strany. Mohly to také být oči člověka, který po návratu z jezera zbije svou ženu a po řádné dávce rakije se svalí na zem, aby ráno ve čtyři hodiny vyrazil na další z etap nekonečného řetězce rybolovu. Suď bůh, kterých se ostatně okolo Skadaru vznášelo neobvykle velké množství vzhledem k tomu, že právě toto místo je trojným bodem, kde se setkávají římskokatolická, pravoslavná a muslimská víra.
Po vystoupení na ostrov svatého muže jsem se rozhodl vysmrkat do jakéhosi listu nabízejícího se keře, ke svému zděšení jsem však seznal, že jde o list máty, a tak jsem si příliš nepomohl.
Bylo nám řečeno, že svatý muž nás přijme jen v případě, že budeme mít oděv zakrývající přinejmenším kolena. Každý tento problém vyřešil po svém, já tak, že jsem si stáhl pod kolena kraťasové plavky, čímž jsem odhalil mnohem necudnější partie, než jsou kolena, přes něž jsem naštěstí měl ještě tričko, takže jediným nepříjemným následkem návštěvy mnicha byla má potřeba cupitat jemnými krůčky buzny, abych oděv udržel na svém místě.
Sám kněz byl impozantního vzhledu – vetchá tělesná konstituce nefalšovaného askety byla jen potvrzována dlouhým vousem, huňatým obočím a opět oním pohledem, o němž už jsem se zmiňoval v souvislosti s rybářem. Až na malý vzrůst vypadal kněz jako zestárlý Zlad, který po padesáti letech prostopášného života v Molvanii (jejíž břehy jsme konečně matně tušili na protějším břehu Skadaru hned vedle v mlze zahalených vrcholků albánských hor ) odešel dožít na tento tichý ostrůvek v kontemplacích o Bohu a v pokání za své skutky.
Konverzace se svatým mužem se odehrávala především v režii naší výpravové doktorky, která hovořila zvláštní modifikací slovansky vzájemné řeči, což byla v jejím podání vlastně čeština, v níž každé „h“ bylo nahrazeno „g“. Nic více, nic méně – jak prosté. Abychom však byli spravedliví, je nutno říct, že nikdo z nás se nevzmohl na nic lepšího.
Svatý muž z nás měl evidentně dobré povyražení, což se projevovalo například tím, že nás nestydatě lakoval historkami o tom, že je mu sto let a po půl hodině jazykového šaškování se při loučení jen tak mimochodem zmínil, že vlastně umí anglicky. Byl proto pro nás při odjezdu opleten ještě větším mystériem a nebýt toho, že jsme se s ním vyfotili, asi bych brzy v jeho existenci těžko věřil.
Když jsme se od ostrova rybářovou kocábkou vzdalovali, viděli jsme ještě z dálky jeho siluetu, jak za námi hledí. Ačkoli, po zkušenosti se svatým mužem šlo dost možná jen o siluetu vyřezanou z překližky, zatímco kněz – bývalý Zlad – hrůza pomyslet, čím se právě zabýval…

Braddey

Autor: 4.tankista a jeho pes

Naposledy změněno: 17.07.2006 17:55:29

Vyhledávání na DN:

Anketa:

Stisky kliky:

CZilla - Lokalizace, podpora a propagace projektu Mozilla.org. Get Firefox!
Dveřní nástěnka ®, ver.0.70 beta, © 2006, stránka vygenerována za: 0.69s.
webmaster: H42K